Nikdy se nevzdávej a jdi si za svými sny

Tento velmi silný a inspirující příběh nám poslala čtenářka, která by se moc ráda podělila o svůj příběh. Pokud máš sen tak si jdi za ním! Nikdy se nevzdávej, protože jedině tak dosáhneš svých snů!

nikdy se nevzdávej Inspirující příběh pokud máš sen jdi si za ním

Ahoj lidičky. Po uvážení jsem se nakonec rozhodla napsat Vám příběh svého života. Není pro mne snadné se k tomu všemu vracet, protože se mne vždy zvedne vlna zoufalství a bezmoci.

Narodila jsem se jako chlapec v roce 1980 v Praze srbo-chorvatskému otci a slovensko-maďarské matce. Svou matku jsem nikdy nepoznala a vychovával mne jen otec.
Do mých 6-ti let jsme s otcem žili v malém domku, kde jsem byla jeho vězněm. Znala jsem jen několik starších lidí z těsného sousedství, kteří se s mým otcem téměř nebavily. Žádného jiného příbuzného jsem také nepoznala.

Znala jsem jen otcovu neurotičnost, které jsem byla obětí.
Tu a tam prošly naším domem ženy, které se snažily dělat mi matku, ale vesměs se jednalo o milenky mého otce, které, jak rychle přišly, tak rychle odešly.
Asi v mých 5-ti letech jsem začala s podivnou peripetií, kterou jsem byla schopna prohlédnout až o mnoho let později. Zaváděla jsem si do rozkroku dámské hygienické vložky. Prostě mi to přišlo přirozené.

Poté jsme se odstěhovali na sídliště, které na mne působilo díky dlouhodobé izolaci velmi hekticky. Nastoupila jsem do základní školy, kde jsem se cítila sklíčeně. Byla jsem značně dissociativní. V pololetí první třídy se ukázalo, že nejsem nastavena na takový společenský nápor a zbytek roku jsem strávila ve školce. Do první třídy jsem se opět vrátila následující rok.
První stupeň základní školy jsem prošla, ani nevím jak, a mnoho vzpomínek jsem si neuchovala.

Druhý stupeň už byl pro mne daleko snazší, co se týče komunikace i výsledků prospěchu, avšak žila jsem pod neustálým tlakem z otcova křiku a násilí, které na mě denně páchal.

V sedmé třídě se uvnitř mne začalo dít cosi neobvyklého a brzy jsem zjistila o co se jedná. Jednoho dne jsem se v šatně školní tělocvičny rozplakala, když jsem pochopila, co je v mém životě špatně.
Viděla jsem životy spolužáků. Jejich rozdílnosti nejen ve vzhledu, ale i v samotném chování.

Díky mé genetické výbavě se na mém těle začali dít tělesné změny velmi brzo a to jsem nesla velmi špatně. Rychle jsem se vzdalovala neutrálnímu vzhledu. Ve 12-ti letech jsem měla vousy jako dospělý muž. Objevilo se mi na krku adamovo jablko, zhrubl mi hlas a jelikož jsem byla sportovní typ, začalo se zvětšovat svalstvo.

Sledovala jsem chování dívek a bolest ve mě byla neutěšitelná, že se nemohu ze společenských důvodů chovat také tak, když tolik chci a potřebuji.
Mé zoufalství narůstalo. Věděla jsem, že o tomhle nikdy nemohu s nikým mluvit. Byla bych ještě větší outsider, než jsem byla.

Jediný syn, který měl pokračovat v díle našeho rodu – být profesionální voják. Tohle byla vize mého otce, jakožto i jeho otce a praotce.
Na střední škole jsem trpěla natolik, že jsem nebyla schopna ničeho. Mé soustředění na cokoliv bylo natolik nabourané, že jsem byla schopna žít jen svůj vnitřní život. V druhém ročníku už bylo zřejmé, že tuto školu nedokončím-přestala jsem docházet. Otec byl v práci a tak jsem si mohla dopoledne žít doma jako holka.

Ve třetím ročníku jsem se na školu vykašlala. Otec mi dal ultimátum. „ostříhej si vlasy, najdi si práci nebo jdi z domu“ A tak jsem tedy šla z domu. Tehdy netušíc, jaké následky to na mém životě napáchá.
Dva a půl roku jsem žila na ulici, s občasnými, ale nerehabilitovatelnými návraty domů a pak přišel dopis z vojenské správy, ať se dostavím…….no a pak už následovalo samotné martyrium života v kasárnách. Kupodivu jsem to přežila bez větší újmy. To proto,že jsem měla štěstí na posádku, prožranou leností od praporčíka po majora. Rok uběhl a já se ocitla zpět v Praze.

Snaha zapojit se do běžného života se míjela účinkem, bylo toho v mé duši příliš mnoho, na to se soustředit a vůbec věřit. Tu a tam se práce našla, ale bez vzdělání a zkušeností to nebylo snadné. Celý proces resocializace byl nabouráván absencí domova. Ten se mi nepodařilo dlouho najít.Ve 24 letech jsem se zhroutila.

Byla jsem odvezena do psychiatrické léčebny, kde jsem nebyla schopna ani mluvit-rezignovala jsem-nevěřila jsem totiž, že je vůbec možné změnit svůj život. Toužila jsem nejen po domově, po práci, vzdělání, přátelích a lásce, ale hlavně po změně svého pohlaví.

Když jsem se vzchopila a promluvila jsem si s psycholožkou, tak jsme se jednomyslně dobraly, že musím navštívit sexuologa, kam jsem dorazila 3 týdny po hospitalizaci na oné psychyatrii.
U sexuologa jsem měla problémy hned na začátku. Má nedůvěřivost byla natolik silná, že jakákoli otázka mi připadala jako útok. Po třech měsících mě sexuolog poslal na psychologické vyšetření, které mělo špatný konec.

Nebyla jsem schopna hovořit s takovým rejpalem jako je prof. Weiss. Bylo jasné, že mne nepochopil. Dnes to vidím střídměji, ale s tehdejší nedůvěřivostí a podezřívavostí jsme se nemohli dobrat lepších výsledků. Celý ten neúspěch byl násoben, tím,že jsem na ulici, nemám stabilní život a až se prý srovnám, pak mohu přijít znovu.

Tohle pro mne byla veliká rána a má víra v život zcela vymizela. Můj život byl stejně prokletý a neřešitelný jako předchozích 24 let.

Žila jsem na ulici, s tím, že už mne nezajímalo vůbec nic. Začala jsem pít víc a víc, což mne odsunulo z řádu lidí do kategorie „zvěř“. Živila jsem se sběrem kovů, krádežemi v obchodech a spala jsem kde se dalo. Nejlépe daleko od lidí, v přírodě, sama schoulená ve svých snech o tom, že se ráno probudím jako hezká žena, co se po výletě v přírodě vrátí domů, vysprchuje se, dá si něco teplého k jídlu a půjde za kamarádkami kafrat o kdejakých malichernostech a chlapech, které potkala cestou.

Jednoho dne se mi podařilo najít si práci i s bydlením. Vydrželo to 5 měsíců. Spolubydlící byl nesnesitelný. Tu a tam jsem padala do role ženy, kupovala si věci, které mi alespoň trochu ulevily od bolesti role muže a doma jsem jako žena žila plně.

Po práci jsem se těšila do svého pokojíku.
Spolubydlící míval problémy s pracovní morálkou a tak jednoho dne zmizel. To pro mne bylo osudné – zmizel i s mými penězi na nájem, což se bytnému nesnadno vysvětlovalo.

Dal mi 2 dny na to se vystěhovat. Má nově nabytá víra v lepší život se opět podlomila.
Tak jsem byla opět na ulici. Opuštěná, zklamaná, s pocitem, že jsem skutečně prokletá. Začala jsem své myšlenky obracet k Bohu, že on jediný mi může pomoci.
Léta utíkala jako voda.Osud mi dal do života psího kamaráda s kterým jsem byla šťastnější, než kdykoli předtím.

Byli jsme známa dvojka a je třeba dodat, že Růženku, tak se moje fenka jmenovala, každý miloval. Ani jsem nevěděla, co s tím vším jídlem pro ní dělat. Cestovali jsme po matičce zemi sem a tam a život nebyl smutný, jestliže jsem neměla ty své návaly touhy po životě ženy, které mi byli téměř menstruačním cyklem.

Růža jednoho dne porodila 7 štěňat. Já v hrůze, co s nimi bude. Neuběhl ani týden a všechna byla předem zaslíbena. Za 6 týdnů jsem byla zase jen Růža a já.

Dodnes velmi dobře vzpomínám na osudné jaro 2011. Kdesi u řeky jsem se probudila z odpoledního spánku. Den to byl hezký, vlastně ničím vyjímečný, až na jeho samotný závěr.

Nemám chuť o tom, co se onoho večera událo,vyprávět dopodrobna – ještě dnes je mi z té křivdy zle. Jen vzpomenu na chuť pomoci druhému, který o mou pomoc nestál. To mělo velmi zlé následky. 4 roky vězení s nástupem vazby ihned.

Růženka na pospas osudu a já v cele předběžného zadržení, ze které jsem putovala na vazbu a dále pak do výkonu trestu.
O růženku bylo nakonec dobře postaráno, avšak mého propuštění se nedožila, přejelo jí prý auto.

Vězení pro mne nebylo příjemné,ale to,co bolelo nejvíc, byla ztráta času. Popravdě řečeno jistého důležitého osvícení jsem přece jen nabyla, a to, že toužím po svobodě. Nejen opustit vězení, ale i dosavadní život, dosavadní roli a vzhled. Už na vazbě jsem byla rozhodnuta pro přeměnu pohlaví, pro změnu svého života.

Kdybych tenkrát nikomu nepomáhala, nešla bych do vězení, měla bych Růžu a nepřetrhnutelné pouto s ulicí. Po výkonu trestu jsem byla volná, mohla jsem si vyřešit s pomocí kurátorů bydlení i práci a ačkoli je to smutně řečeno s růženkou by to nešlo, stejně jako by to nešlo bez vize.

Zatím mám za sebou otcův teror, 14 let života na ulici, nesplatitelné dluhy, 4 roky vězení a neutuchající touhu proměnit se v ženu, získat domov, práci, lásku…
Po propuštění z vězení jsem šla za sociální kurátorkou, aby mi pomohla vyřešit bydlení. To se povedlo, ale pouze ve formě azylového domu, kde spolu bydlí 110 lidí. No,pro začátek jsem si říkala, že lepší, než být na ulici.

Tři týdny po propuštění jsem navštívila sexuologa s tím, že jsem pevně rozhodnutá pro změnu pohlaví. Mluvila jsem s ním o všem. O prošlém životě, ale i o současných obtížích s bydlením, prací a možnostech toto změnit.

Věděla jsem v jaké jsem situaci. To, že bude má proměna složitá, dlouhá a díky mému věku, genetické výbavě a ekonomické situaci vizuálně omezená.

Docházela jsem pravidelně a náš vztah se zdál být lepší. Sice mě od proměny neustále odrazoval připomínkami o rizicích a možnostech, které já jen ztěží mohu překlenout, ale brzy pochopil, že mě už neodradí nic.

Následný pohovor s psychologem byl opět kritický, avšak mohla jsem tímto započít hormonální léčbu.Nemohla jsem se tohoto dočkat. V sobě jsem si utvářela představy jaké to bude mít účinky, co se na mě změní, jaké budou v mém věku výsledky.

Když jsem byla na odběrech krve, tak se sexuolog trochu zděsil z toho jaké mám hladiny přirozeného testosteronu a estrogenu. Jestliže má průměrný muž 100%, tak já jsem měla 175% testosteronu a podobně to bylo s estrogeny. Měla jsem méně, než běžný muž. Napsal mi tedy dvojité dávky léků na potlačení hormonů mužských a téměř dvojité dávky hormonů ženských.

Žila jsem v tom,že se můj život začíná zlepšovat.Našla jsem si práci v kulturním centru, pojídala jsem hormony, alespoň nějak jsem bydlela a tu a tam jsem si mohla zkoušet život ženy. Sledovala jsem ostatní transsexuály, jak jsou krásní a nemusí řešit základní životní potřeby.

Jsou světlí, provádějí depilace nebo, když se jen holí, není vidět žádný vous. To pro mne byla velká zkouška trpělivosti a odhodlání. Přestala jsem se srovnávat s jinými transsexuály, protože bych se jinak zhroutila -věděla jsem , že snadné to nemá žádná z nás, ale můj batoh obtíží je gigantický,nesoucí s sebou i nejistotu, kdy se mé neštěstí prolomí.

Přišla na řadu změna jména na neutrální verzi. Rozhodování nebylo těžké, snila jsem o Andree jako o svém cílovém jméně a tato možnost byla ve výběru jmen neutrálních (v Itálii je to mužské jméno). Teprve později jsem přehodnotila potřebu změny svého cílového jména na DARJA DIVOKÁ , které již běžně používám, aby to okolí nemátlo a zvykly si stejně jako já na to jediné. Darja – silná i jemná zároveň a Divoká – jako mé srdce.

Za 3 měsíce jsem si dodala odvahy a počala jsem i na veřejnosti žít jako žena. Oblečení nebylo tak troufalé, kabelky byli imitovány taškami, obočí se postupně tvarovalo, ale problém byl s vousy. Mám natolik citlivou pleť, že mne podráždí holení žiletkou, vznikají zarudlá místa, pupínky a často i krvácení s pórů – mám totiž jakýsi kožní syndrom s kterým se nedá nic dělat.

Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, co si o mě pozorovatelé myslí, ale věděla jsem, že pokud proměnu chci, je tohle jediná možná cesta, jelikož jsem nebyla schopna čekat na den, kdy budu mít domov,
depilace tváře za sebou a hormonální léčba vyplodí dostatečné výsledky.

Jednoho krásného dne jsem si řekla, že ženský rod v mluvě už je zapotřebí pro mé pohodlí a tak jsem to už „byla“ pomalu já. Jedna věc mi stále scházela – byly to prsa. A netrvalo dlouho, troufla jsem si i na tohle. Musela jsem se světu jevit velmi zvláštně, nicméně jsem se uměla vnitřně bránit těmto kritickým pohledům.
Život běžel a přestávalo mi stačit žít v azyláku bez soukromí. Už jsem chtěla začít s depilacemi, protože holení bylo na hormonech čím dál víc bolestivější. Začala jsem mít deprese ze stagnace mého rozvoje. Mohla jsem jako žena žít maximálně dva dny v týdnu, víckrát se holit nešlo.
Prací jsem vystřídala několik a nikdy jsem se nedopracovala k útěšným výdělkům, abych se mohla pohnout dál – nebýt závislá na sociálce a mohla si šetřit na budoucí kroky svého života.

Uběhly dva roky od propuštění z vězení a dne kdy jsem navštívila svého sexuologa. Bilancovala jsem toto období a zjistila jsem, že kromě mého nitra se nezměnilo vůbec nic.
Stále jsem žila v azylovém domě. Stále jsem neměla stabilní zaměstnání z kterého by plynuly dostatečné výdělky. Efekt hormonální léčby byl s minimálními výsledky-výraz ve tváři nebyl uspokojující, prsa nerostla téměř vůbec, svalová hmota neubývala, ochlupení na těle bylo nadále podobno lesu a tuk přibýval tam kde nemá. Zadek malý, břicho velké.

Docházka k sexuologovi byla častější, spojená s stížnostmi na prognózu mé proměny, ale i přesto jsme se dohodli na podání žádosti k operaci genitálií.
Komise ministerstva zdravotnictví se konala 7.6.2017 a celý měsíc před touto událostí jsem byla nervózní jak prvnička.

Vzpomínám si na onen rozhodující den. Šla jsem na ministerstvo daleko dříve, než jsem byla objednána. Chtěla jsem vidět jiné transsexuály. To jak vypadají a kolik jich je schváleno.

7.6.2017 v 15:00 jsem stála v budově ministerstva před sedmi lidmi, z nichž mě zná jen jediný z nich – neuróza byla menší, než před hodinou, jako by mi bylo jedno, co si o mě myslí. Pozdravila jsem, předsedkyně komise mi položila jedinou otázku: „Proč chcete proměnu v ženu slečno Krejčí?“ A já odpověděla velmi prostě: „Jsem takhle šťastná“. Řekli mi, že mne za chvíli opět zavolají, což se stalo za jednu minutu. „Slečno Krejčí, komise vás schvaluje k chirurgickému zákroku“

Nemohla jsem úlevou ani mluvit. Vypadlo ze mne jen „děkuji, zachránily jste mne“.
Dnes sedím u tohoto příběhu a říkám si, že kdybych před dvěma roky věděla, že se nic nikam významně nepohne, tak vše odložím na dobu,kdy budu bydlet, započnu depilace, hormony více zapracují.

Stále bydlím v azylovém domě. Menším, než ten původní, ale role ženy v davu 40-ti mužů není příjemná. Práci mám jen proto, abych se nenudila, jelikož je můj nynější výdělek nižší, než kolik mi poskytovaly sociální dávky. Hysterie z vousů je silnější, prsa jsou stále titěrná, přátelé po kterých toužím se mi do života nehrnou a má víra v budoucnost kolísá jako nálady 14-ti leté dívky.

Vím, že sama sobě pomoc nemohu, to mne frustruje. Obávám se, že je mé prokletí neporazitelné. Abych mohla podstoupit operaci, tak musím důstojně bydlet.

Alespoň v samostatném neprůchozím pokoji spolubydlení. Nejlépe však v garsonce, jenže ani jedna možnost nepřichází, jelikož je to spojeno s penězi, které nemám a mít dlouho nebudu, jelikož jsem obtěžkána doživotními exekucemi.
Pláču do polštáře. Co přinese další den? Jen z touhy už nejsem schopna žít. Prosím Boha, ať mi přinese do života člověka, který si uvědomí, že je mi třeba pomoct.

Že je pomoc dobrou investicí, protože jsem to já, kdo prožila a přežila tento příběh, nezatrpkla jsem, mám rozum i velké srdce a toužím tu být pro druhé.

No a dnes už jsem po úspěšné operaci genitálu a alespoň dole to mám na cestě za svým ženstvím vyřešené…. zbývá zničit ty proklaté vousy laserem, vyřešit základní sociální věci…a to bude ještě chvíli trvat…jo jo ty prachy.

Tolik zásadních věcí v životě a pro život vidím jinak…s pokorou, vděčností a trpělivostí………..MILUJI SE TOTIŽ.

P.S.: Musím se naučit brát věci, tak jak jsou a nikoli tak, jak by mohli být. Myslet na to, že minulost už nezměním…je třeba se z ní jen poučit…žít teď a tady a dělat vše jak nejlépe umím a věřit v sebe a svou cestu.

527 dní uplynulo od operace, která mne učinila šťastnější bytostí – ŽENOU

Rok a tři měsíce po operaci mne potkalo něco úžasného. Setkali jsme se s kamarádkou do které jsem byla dlouho zamilovaná…slovo dalo slovo…a za několik dní jsme se setkaly u ní doma, že prý na kafe. Večer už mne nikam nechtěla pustit, že, ať prý u ní přespím. Nabídku jsem neodmítla a šla jsem si lehnout. Asi za dvacet minut jsem ucítila její ruku a svém rameni se slovy, ať se k ní otočím. Já v překvapení, ve chvíli ospalosti dostávám políbení na ústa…

Dnes jsme spolu již tři měsíce. Bydlíme spolu, pracuji pro jejího otce, máme stejný smysl pro humor, díky ní jsem dospěla poprvé od operace k orgasmu…“sex s ní je skvělej, to jo“.

Mám vlastně to vše po čem jsem toužila celý dosavadní život. Proměna, domov, práce, láska, přátelství.

Neexistuje nic, co by bylo naprosto nezměnitelné i když jsou v životě neustále nějaké svízele.

Takže „NIKDY SE NEVZDÁVEJ A JDI SI ZA SVÝM SNEM“.

Darja „Dee Dee“ Divoká

Mnohokrát děkujeme za sdílený životní příběh Darjo.

Pokud by jsi se taky chtěl podělit o svůj příběh stačí nám napsat email nebo poslat zprávu na facebooku. Moc rádi budeme tvůj příběh na tomto webu sdílet aby mohl inspirovat i ostatní.